Když třináctiletý basketbalista Filip Vejražka vyběhne na palubovku, neřeší jen soupeře na druhé straně hřiště. Už tři roky totiž svádí i mnohem osobnější zápas – s cukrovkou prvního typu. Nemoc, která mu nečekaně vstoupila do života, ho donutila změnit nejen přístup ke sportu. Přesto se svého snu nevzdal. Naopak. O to víc ho žene dopředu.
„Dozvěděl jsem se diagnózu před třemi lety a dost mě to šokovalo. Nečekal jsem, že se mi něco takového může stát,“ vzpomíná mladý basketbalista Královéhradeckého kraje.
Život s diabetem znamenal velkou změnu. Každý trénink i zápas dnes vyžaduje pečlivější přípravu. Filip si musí hlídat hladinu cukru, správné dávkování jídla i reakce vlastního těla na fyzickou zátěž.
Ovšem skončit s basketbalem? To nepřipadalo v úvahu. „Byl jsem odhodlaný se vrátit. Nejvíc mi v těžkých chvílích pomáhali kamarádi z basketu a především rodina,“ popisuje.
Právě rodinné zázemí možná už dopředu rozhodlo, proč s basketbalem v šesti letech začal. Oba rodiče jsou bývalí hráči a současní trenéři, kteří vedou například basketbalový výběr Královéhradeckého kraje na ODM. Věnuje se mu i o čtyři roky starší bratr Roman, který působí v juniorce Hradce Králové.
„Nic než basket ani nepřipadalo v úvahu. Rodičům vděčím za to, že jsem s ním začal a dokázal jsem se i díky nim postupně zlepšovat,“ usmívá se mladší ze sourozenců Vejražkových.
Je to právě basketbal, který se stal důležitou součástí léčby. Pohyb totiž pomáhá držet hladinu cukru pod kontrolou a paradoxně je pro Filipa dnes ještě důležitější než dřív.
Sen o basketbalové kariéře tak nadále žije, pro Filipa ještě intenzivněji. „Pořád mám v hlavě, že můžu být jeden z prvních lidí, kteří budou hrát basketbal s cukrovkou na vyšší úrovni,“ říká odhodlaně.
A kam až sahají jeho basketbalové ambice? „Chtěl bych jednou hrát v nejvyšší české lize. Velkým cílem by byla Euroliga. A úplně nejvíc bych si přál NBA.“
Text: Dominik Jarka